V posledních letech u nás zažíváme boom ohledně různých fyzioterpeutických metod. Ať už jde o různé druhy masáží, práce s fasciemi, kinesiotaping, různá balanční cvičení pro psy až po Dornovu metodu a chiropraxi. Všechny tyto metody mají svá pozitiva, ale i negativa a limity. Nemohou tedy pomoci vždy a u všech pacientů.
Pokud se výše zmíněné metody používají u zdravých zvířat, většinou se nesetkáváme s problémy. U nemocných zvířat
však už může být problém. Takovéto zvíře by mělo být nejdříve vyšetřeno veterinárním lékařem, aby byly vyloučeny možné kontraindikace pro fyzioterapii.
Jak však poznáme, že na první pohled zdravé zvíře však zdravé není? Někdy je snadné tyto stavy rozpoznat, jindy ovšem to tak jasné není. Například u ataxických koní je pro laika snadné tento stav zaměnit s běžným kulháním, naopak kulhání může mít závažnější příčiny, které vyžadují primárně veterináře a ne fyzioterapeuta.
Jak jsem zmínila na začátku, lze se u nás naučit různé fyzioterapeutické techniky. Většina těchto kurzů je dvou- až třídenní seminář otevřený pro všechny, bez nutnosti jakýchkoli znalostí o anatomii a fyziologii zvířat. V programu těchto seminářů bývá i nějaká přednáška o anatomii- jenže co lze obsáhnout v tak krátkém čase?
Studenti veteriny se anatomii učí tři semestry, patologii taktéž a fyziologie je dvousemestrální předmět, kdy každý týden je přednáška a praktické cvičení z každého předmětu. Ty jsou nakonec ukončeny ne zrovna jednoduchými zkouškami. Právě proto, aby veterinární lékař dokázal vyhodnotit klinický stav pacienta, dokázal si spojit A a B a měl představu, co se s tělem děje. Může tak zodpovědně vyhodnotit, zda je vhodná nějaká fyzioterapeutická technika nebo zvíře potřebuje primárně veterinární péči.
Studium veterinární chiropraxe je právě z tohoto důvodu otevřené pouze pro veterináře nebo lidské chiropraktiky. Studium trvá 6 měsíců a je zakončeno náročnými zkouškami, které se skládají z teoretického testu a praktické zkoušky, kde student musí prokázat praktické znalosti. Není vůbec pravidlem, že zkoušky úspěšně vykonají všichni účastníci.
Bohužel u nás neexistuje žádná legislativa, která by určovala pravidla hry. Tudíž si u nás může kdokoli zažádat o živnostenské oprávnění a provádět terapii zvířat bez adekvátního vzdělání a bez vědomí veterinárního lékaře.
Jak to funguje jinde ve světě?
Ve Velké Británii, kde má chiropraxe u lidí i zvířat dlouholetou tradici, mohou tuto profesi vykonávat pouze veterinární lékařii nebo lidští chiropraktici, kteří absolvovali postgraduální vzdělávání o minimálním počtu hodin a vykonali závěrečnou zkoušku také před nezávislým zkoušejícím. Tito terapeuti musí být členy některé profesní organizace (chiropraktické nebo veterinární) a musí mít sjednáno pojištění odpovědnosti, pokud by svým pochybením způsobili zvířeti újmu.
Veterinární lékař u nás, pokud vykonává svou praxi, musí být členem Komory veterinárních lékařů ČR, a musí mít sjednáno i pojištění odpovědnosti pro případ svého pochybení.
Možná si říkáte: “No jo, ale když on ten veterinář je dražší.” Inu, to máte pravdu. Jenže veterinář se neustále vzdělává (kvalitní odborné kurzy v zahraničí jsou drahé), platí si ono zmiňované pojištěni atd. Když budete potřebovat dostat se z maléru, asi taky vyhledáte erudovaného právníka a nenecháte si radit někým bez právnického vzdělání...
Pokud i přesto zvažujete svěřit své zvíře do rukou neveterináře, doporučuji minimálně tuto terapii konzultovat s vaším veterinářem, a zjistit si, jakou zkušenost vámi vybraný terapeut má...